Klepač

3. června 2015 v 22:20 | Anex |  Oni

Vždycky mě přitahovali lidi, který měli nějakej problém. Asi proto, že mám nějakej syndrom Matky Terezy a snažim se jim pohámat. Jenže ejhle, ono to neni vůbec jednoduchý. A u fakt ztracenejch případů nemůžeš počítat s jakymkoliv feedbackem, nějakou vřelostí nebo snad poděkováním.
Sice se sem tam najde nějaká ta výjimka, ale to spíš vyhraju sportku, než se dočkám láskyplný reakce.

No a jsou případy lehký, těžký, a pak úplně ztracený.
Kolikát si říkám, co z toho života ty lidi vlastně maj, když se ani nesnaží přemejšlet nad tim, že by ho teoreticky mohli nějak zlepšit.

A o jednom z nich ti tu chci vyprávět. A je to dost smutnej příběh...



S tímhle klukem jsem se seznámila, když mi bylo asi 16. On byl o rok mladší a začali jsme spolu chodit sportovat.
Byl to člověk, kterej tápal, byl hrozně ztracenej, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než si ho vzít pod svá křídla.
Tak jsme spolu trávili spoustu slunečných odpolední, smáli se, bavili a bylo to hrozně fajn...teda aspoň první dva měsíce.
Pak jsem si začala uvědomovat, že tady bude asi nějakej problém.

Začal se chlubit tim, jak sebral rodičům tohle, jak ukradl támhle v obchodě tamto a začal na mě kašlat.
Snažila jsem se zjistit, co se mu děje, ale nemohla jsem na to přijít. Bylo mi 16, v tu dobu jsem ještě o drogách nevěděla vůbec nic (a myslela jsem si, že když si jednou zahulim, tak umřu).
No a postupně se tenhle kluk vykašlal na sport a prej si našel něco lepšího. Byl na mě hnusnej, zlej a nepříjemnej, tak jsem ho nechala jít s tim, že se může kdykoliv vrátit, že mu pomůžu.
Ani nevim, jestli tomu uvěříš, ale parta neskutečně ovlivňuje lidi. A když se člověk dostane do nějaký špatný, tak je těžký odejít...

3 roky jsem tohohle kluka neviděla. Mezitím jsem si našla nový kamarády (je pravda, že to nebyli žádní svatoušsci), a trávila s nima večery. No a jeden večer se objevil ve dveřích on.
Vychrtlý, propadlé tváře, neustálý tik. Nedokázal posedět v klidu.

"klep, klep, klep, klep, klep, klep, klep, klep"

Jeho neustále poskakující noha mi připomínala nepříjemnou vosu, kterou mám sto chutí hned na místě zamáčknout.
Neustále těkal očima z jednoho rohu místnosti na druhý. Měl na sobě tepláky a takovou tu hrozně divnou klučičí kabelku, která je oblíbená mezi PB. Měla jsem chuť mu jednu vlepit a říct, ať se probere, kam se to panebože dostal.
Můj dojem se prohloubil, když první co řekl bylo: "Už jsem asi 3 hodiny neměl čáru, už to nevydržim."



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama