Párty cesta pražskými univerzitami

3. října 2018 v 16:36 | Anex |  V noci

Ráda pořádám akce. Ráda se akcí, kde je spousta mladýh lidí a a lkoholu účastním. A ráda spojuju lidi. A soupeření mezi univerzitami ve finále ty vztahy utužuje taky. Ale klasicky se to nějak zvrtlo a já vzala utužování vztahů mezi univerzitama trochu moc doslova.

Každá univerzita má svou barvu, a tak je v den hokejové bitvy velmi snadno poznat, kdo kam patří. Ale nejde jen o samotný hokej, jde o pivo. Především. A to se začíná pít už před samotným zápasem, kterému předchází pochod.

I když nejsme (co se týče těhle akcí) nejpočetnější, tak průvody na HB bývají skvělé. Začíná se u Strossu a za pravidelného doplňování tekutin, vyřvávání podpůrných hesel a třískání a pískání čimkoliv, co vydávalo zvuk (čím hlasitější, tim lepší), se pokračuje k hale.

Fandění sbližuje. To mi věřte. Po každém gólu objímáš všechny kolem sebe a všude se vznáší takovej ten přiblbej pocit štěstí. A láska ♥ Tý bylo teda na hokejový bitvě docela dost. Stejně jako alkoholu. No, ono to jde vlastně jedno s druhým.

Vyhráli jsme!!!! Zase... a přesunuli jsme se na afterparty, která se konala taky v aréně, ale dole, za tribunami. Zní to skvěle dole za tribunami. Ale vlastně tam bylo strašně málo místa, velká fronta lidí, který se tam nemohli vejít. Ale o to líp se seznamovalo.




Moje parta z UK úplně mou radost v seznamování a mačkání se nesdílela. Celkově nálada byla taková nějaká zvláštní a na mě zas přišel ten pocit. Pocit, že nemám ráda lidi. A musela jsem ven. Vyběhla jsem před halu bočním vchodem a zapálila si.

"Pomůže mi někdo ubalit?"

Otočila jsem se a za mnou se zubil nádhernej modrookej blonďák z ČVUT. Byla jsem docela opilá a cítila jsem se sebejistě, tak jsem se nabídla. Sice mi to vůbec nešlo, ale dali jsme se nějak s blonďákem a jeho kamarádama do řeči. No a nějak jsem zapomněla na svoje kamaády a vesele jsem odpochodovala zpátky do útrob haly na panáka.

Najednou si pamatuju, že jsem fakt moc a snažím se odejít domu. Přeci to mám od arény jen kousek. Sice se mi moc nedaří jít rovně, ale směr držím. Najednou mě někdo chytne za rameno.

"Přece bys nám neutekla?! Jedeme na after after do Suchdola."

Nějak jsem nebyla schopná protestovat a najednou jsem seděla v taxíku a jela vstříc dobrodružstvím. Na misto, kde jsem nikdy nebyla. S lidma, který vůbec neznám.

Když jsme dorazili na místo, všude byli jen studenti ČZU ve své typické zelené barvě a ve svém typickém party rozpoložení. Velmi rychle jsme zapadli.

Hudba. Světla. Smích. Alkohol. Vlnění těl. Barvy.

Najednou bylo ráno a já už opravdu chtěla jet domů, jenže mobil vybitý, v kapse poslední 4 koruny a vůbejsem netušila kde jsem, natož kde je nějaká zastávka. Jen jsem věděla, že jsem na druhé straně Prahy.

Z ničeho nic se vynořil blonďák v dost podobnym stavu a rozpoložení. Bohužel na to byl stejně i finančně a jeho mobil ukazoval 2% baterky. Tak jsme z posledních sil přemlouvali googlemaps, ať nám rychle ukáže zastávku než mobil klekne. Mobil smutně zabzučel a vypnul se. Naštěstí zastávka byla na dohled.

"Tak co kočičko, pojedeme k tobě?"

Kočičko? Tohle slovo mě rychle probralo a alkoholového opojení. Tak tohohle týpka fakt nechci, ale jak se z toho vyvlíknu?

"Pojeďte s náma do James Deana!", ozvalo se za zastávkou. V tu chvíli mi to znělo jak hlas anděla, ne jako hlas holky, co vypadala, že párty táhne už třetí den.

Nastoupili jsme teda do autobusu a vydaly se na cestu k metru, který už nějakou chvilku jezdilo. Na metru se blonďák ozhodl, že si ještě půjde vybrat, ať na něj počkáme.

Ráda bych vám řekla, že jsme počkali, odjeli spolu a milujeme se doteď, ale to se nestalo...

Ale za jeden večer jsem zvládla zakalit se všemi čtyřmi univerzitami. To si myslím, že se dá považovat taky za úspěch.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama